Révi a Město snů

Proč je důležité nepřestat snít.

A ještě důležitější nepřestat bdít.

Vychází 08/2025

Révi je 15letý kluk, který vyrůstá ve Městě snů. Na dokonalém místě, které řídí vševědoucí umělá inteligence Omnicloud. Všichni zde žijí v bezpečí, v dostatku a také ve zdraví. Tedy takřka všichni.

Révi od narození trpí neléčitelnou nemocí. Kromě podlomeného zdraví to má ješte jeden vedlejší efekt. Na rozdíl od ostatních obyvatel Města neztratil schopnost v noci snít. O tomhle tajemství však ví jen jeho starší sestra Esmé.

Když se Révimu začnou zdát podivuhodně živé sny, ve kterých ho tajemná červnovlasá dívka s divokýma očima prosí o pomoc pro svět za Zdí, zpočátku nic nenapovídá tomu, že by právě on měl být ten, kdo Divočinu zachrání.

Krátce poté však od Omnicloudu přichází informace zcela opačná: Zeď se rozpadá a Městu snů hrozí nebezpečí v podobě napadení Divočinou. Kde je ale pravda?

Může člověk věřit svým snům? Nebo se má spolehnout na dokonale funkční systém, který doposud nikdy nezklamal?

Román pro děti 10+ let, který však myšlenkově ocení i dospělí.

Děj románu

Jen jednou ročně, na Den třešňobraní, se studenti z Města snů můžou přiblížit přírodě. Nasadí si ochranné helmy, zkontrolují úvaz na sedáku a po žebříku obloženém matracemi se vydají vzhůru do korun stromů utrhnout povolených deset třešní.

Všechno by běželo hladce, kdyby Révi neudělal něco, co je v našem světě považováno za běžnou klukovinu. Ve Městě snů se však i drobné přestupky trestají veřejnými pracemi.

Révi tak nastupuje na výpomoc do ústavu pro duševně choré. Mají tu krásnou zahradu, o kterou je třeba se starat. A taky tu, zdá se, mají mnohem méně pravidel, jako by Omnicloud na tohle místo zapomněl. A pak je tu Selma.

Na první pohled obyčejná stařenka, která celé dny vysedává v zahradním altánu a plete svetry. Zdání však klame. Selma bývala elitní etickou hackerkou. A také členkou nejvyšší městské instituce, Rady moudrých, než ji pro zradu vyloučili a zneškodnili.

Než se tak stalo, stihla před postihem zachránit svou dceru, zetě a vnučku. Pomohla jim utéct z Města snů za Zeď, do Divočiny, odkud však dovnitř neproudí žádné informace. Možná jsou mrtví. Možná taky ne. A možná právě teď potřebují pomoc.

"Někdy mám pocit, že tady žijí normálnější lidi než tam venku." ~ Jasper Lee, ředitel blázince Města snů

Kniha o bdělosti

Několik let jsem nosila v hlavě téma, které mě trápí: Kdy jsme přestali dávat pozor a nechali tak vzniknout současný svět?

Svět, ve kterém jsme za svou vysokou potřebu pohodlí a nekonečnou touhu po radovánkách ochotni platit obrovskou daň. Daň v podobě ztráty divokosti a svobody.
Svět, ve kterém jsme dobrovolně strčili hlavu do smyčky, kterou si navíc čas od času sami přitáhneme. Protože jedno malé přitažení přece nic neudělá a kdo říká něco jiného, ten je lehkovážný a neumí dohlédnout všechny hrozby.
Svět, ve kterém s každou malou nepříjemností voláme po novém zákonu, aby nás chránil. Protože už neumíme řešit věci sami. A přitom zapomínáme, že co je dobré pro společnost, ještě nemusí být dobré pro všechny jedince.
Svět, ve kterém není potřeba pálit knihy, protože informací a zábavy je tolik, že se v nich topíme. Kategorie pravda a lež ztrácejí smysl. A my jako správní dopaminoví závisláci voláme, že chceme být instantně baveni.
Svět, ve kterém není třeba zlého Velkého bratra, protože sami dáváme všanc své soukromí v zájmu bezpečnosti, abychom si nemuseli přiznat, že jsme smrtelní.

Aby zlo bylo zlem a mohlo nás ovládnout jinak než tvrdou vojenskou silou, musí na sebe navléknout nový, líbivý kabátek.

Proč jít nepohodlí naproti?

Žijeme v době, která na nás neklade skoro žádné fyzické nároky. Když nechceme, nezadýcháme se, nezapotíme se. Netrpíme nedostatkem, hladem ani zimou. Nemusíme jít přes své limity.

A bez téhle fyzické odolnosti pak vyrážíme do světa, který nás drtí psychicky. Stres, shon, tlak na výkon. Všechno musí být perfektní a nejpozději včera hotové.

Není divu, že se z toho hroutíme. Máme úzkosti, deprese. A co hůř, tenhle nefunkční vzorec předáváme dál dětem, v dobré víře, že pro ně děláme to nejlepší.

Ono to z evolučního hlediska dává smysl. Život byl po celou existenci lidstva boj. Když náhodou vnější podmínky dovolily oddech, byl to stav, který jsme si hýčkali a snažili se ho rozprostřít na co nejdelší období.

A to se nám podařilo. Protože jsme velmi chytré opice, napnuli jsme olbřímí úsilí k tomu, abychom žili v pohodlí. Nikdy dřív v historii nebyl život tak komfortní a bezpečný jako dnes.

Eliminovali jsme mnoho faktorů, které nám znepříjemňovaly každodennost. Byli a jsme v tom setsakra dobří.

Akorát nás v bitvě proti všem rizikům a nepohodlí nějak nenapadlo, že když si svůj život opevníme jako hrad a vysteleme pokojíčky bavlnkou, jednu obrovskou hrozbu si tím dovnitř našeho paláce nepozorovaně zavřeme.

Ztrácíme otužilost a s tím i schopnost stavět se k životu zlehka a s nadhledem. Zapomínáme, že fyzická námaha spojená s drobným nepohodlím dává našim dnům náplň i radost.

Dává mi proto smysl jít nepohodlí naproti. Záměrně se vystavovat situacím, které mě dostanou aspoň jemně za hranu.

Z krátkodobého hlediska to nezní moc intuitivně. Z toho dlouhodobého se domnívám, že z toho budeme jen těžit a dává mi smysl, abychom k tomu vedli i děti.

Nadměrné pohodlí je zlatá klec, kde nám možná nehrozí nebezpečí zvenku, ale o to větší číhá uvnitř.

Pár myšlenek z knihy

Tohle jsou jen vyzobaná mudrlanství. Jinak slibuju, že román je dobrodružný a vtipný a má spád. Mrkněte na ukázky na konci stránky :-)

Zvykli jsme si, že s každou nově vzniklou nepříjemností či problémem voláme po novém zákonu. Jako malí usmrkanci hned běžíme za Omnicloudem, aby nás rozsoudil.

Ale je skutečně potřeba mít na každý prd vyhlášku?

Krok směrem k bezpečí vždycky obhájíš snáz než krok ke svobodě. Je to jako past na vosy. Trychtýř s úzkým hrdlem, po kterém kloužeš snadno dolů do lahve za vábidlem sladké šťávy.

Ale jakmile jsi v něm a neprokoukneš to, už není cesty zpět. Propadneš ústím trychtýře a jsi v lahvi, kde máš sice dostatek nektaru, ale už si nikdy nezalétáš na svobodě.

Kategorie pravda a lež se prolne a nebude možné mezi nimi rozlišit. Člověk bude zavalen tolika informacemi, že se v nich nedokáže zorientovat, a tahle informační paralýza ho uvrhne do apatie.

Omezení svobody nepřijde zvenku. Sami si způsobíme tím, že se budeme zabývat jen samými podružnostmi.

Lidi není potřeba hlídat.

Když jsou vychováváni v nevědomosti a dostatečně dlouho je strašíš, sami se rádi přivážou na vodítko.

Zdi vždy měly a budou mít dvojí funkci. Ano, chrání nás před tím, co je venku. Ale také nám zabraňují, abychom viděli, co se děje za nimi.

Jsme od dětství vedeni k tomu, že Město snů je dokonalé, a pokud se někdo vymyká, je nutné ho začlenit zpátky do společnosti. Porouchané jedince je potřeba opravit. Nepřizpůsobivé přizpůsobit. A nikoho ani nenapadne, že pokažení možná nejsou oni, ale společnost.

Je snadné uvěřit, že žijeme ve světě plném nástrah. Je snadné uvěřit, že nebezpečí číhá na každém kroku. Pakliže se budeme soustředit jen na to špatné, uvidíme to špatné. Úplně však zapomínáme na to dobré, co se děje každý den. A děje se to úplně samo, bez toho, aby nám to kdokoli nařizoval.

Jakmile totiž převezmeme zodpovědnost za své kroky, přebíráme tím zodpovědnost i za své chyby. Dokud nám někdo určuje, jak máme žít, je to možná občas nepříjemné a omezující, ale nemusíme nést následky svých činů. Vždycky je tu někdo, na koho svalit případnou vinu.

I kdyby se umělá inteligence vyvinula sebevíc a myslela to s námi jakožto lidstvem sebelíp, vždycky budeme narážet na to, že jakmile řídíme příliš mnoho věcí shora, bude tím někdo trpět.

Někdy mám pocit, že tady uvnitř žijí normálnější lidi než tam venku. (Jasper Lee, ředitel blázince)

To je právě ta představa, že společnost lze naplánovat.

Jenže to, že je něco dobré pro společnost, ještě nemusí znamenat, že je to dobré pro každého člověka.

Zůstaňme bdělí. Nevzdávejme se své intuice.

Lidská mysl je totiž jediné místo, které nikdo nemůže kontrolovat.

Román (nejen) pro dospívající

Dlouho jsem přemýšlela, jak hlavní téma knihy uchopit. Budu-li psát o tom, jak je důležité je zůstat bdělý, nepropadnout do pohodlnosti a nenechat se zlákat bezpečím výměnou za svobodu a divokost, pravděpodobně přesvědčím jen přesvědčené. Dospělí jsou vždy schopni vymyslet tisíc důvodů, jak si obhájit svou stávající pozici.

A právě tyto úvahy mě dovedly k tomu, abych knihou zacílila na větší děti a dospívající. Tam vidím největší naději na zažehnutí změny. Však mám doma každý den na očích tři takové vyvedené kousky. :-)

Slovy Selmy, jedné z románových postav:

"Nepřijde mi nic směšnějšího než stoletý revolucionář. Bez urážky, Yuvale. Ale na tohle už jsme fakt staří. Rebelování patří mladým, tak to prostě je."

"Jako že my máme sedět na zadku a nic nedělat?"

"To jsem neřekla," hájila se Selma. "Jen prostě ráda pozoruju mladé, kteří se vzpírají pravidlům. Ne vždycky je to správně, to samozřejmě. Ale líbí se mi, jak se nebojí napadat staré struktury. Jak jsou v tom neúnavní. Kolik mají energie! A čím víc je pokažený systém, tím víc takové rebely potřebujeme."

Má-li přijít změna, nechť vzejde z rukou mladých.

Vždyť právě oni budou v tomto novém světě žít.

Ukázky z knihy Révi a Město snů

Ukázka 1

"Se divím, že tě easybot na to třešňobraní vůbec pustil," utrousila Esmé cestou do sadu, kde měli toho dne se školou sraz. "Máma ohledně toho poslední dny dost vyšilovala."

"Máma vyšiluje furt, vždyť ji znáš," odpověděl Révi. Stejně jako za sestrou, i za ním plul v půlmetrovém odstupu jeho easybot. Tenhle školní semestr si ho Révi vylepšil roztomilým zobáčkem a zelenomodrým peřím, takže vypadal jako kulatá obtloustlá kachna. Stáhl si do něj appku, která vydala kvákavý zvuk, kdykoli botovi šťouchl do zobáku, a když ho pošimral na bříšku, zobrazilo se na displeji hovínko. "K čemu je taková hovadina dobrá?" dobírala si ho Esmé. "To bys chtěla vědět, co?" odbyl ji. "Tomu blbky jako ty stejně nemůžou rozumět." "No počkej," vrhla se na něj a on útoky jejích nehtů a zubů se smíchem odrážel.

"Hele, to, že je máma magor, je fakt," navázala Esmé. "Ale v tomhle ji celkem chápu."

"Proč?"

"Proč?! Vždyť víš, jak je třešňobraní nebezpečné. Může se tam vykotit asi tak milión věcí."

"Všechno hlídají boti a bezpečnostní drony. Co by se asi tak mohlo stát?"

"To jsi celý ty. Všechno zlehčuješ. Ale až dostaneš zase ten svůj záchvat, tak za mnou nelez."

Révi se zasmál. Představa, jak se celý třese a se slinou v koutku se v bezvědomí plazí za sestrou, ho pobavila.

"Jo, jasně," ušklíbla se, "jen se tlem. Ty vůbec nevíš, jaký to je, když se o někoho bojíš. Jsi sobec, myslíš pořád jenom na sebe."

"Ale no tak, sestřičko," položil jí chlácholivě ruku kolem ramen. Loni ji dorostl a dnes už byl o pár centimetrů vyšší než ona. "Dám na sebe pozor, neboj."

"Slibuješ?"

"Slibuju. Na pupík mojí kachny," zazubil se Révi a polechtal dvěma prsty easybota po bříšku. Ten se zavrtěl a udělal hovínko.

"Ty jsi fakt pitomec," zamračila se Esmé, ale v jejím hlase už nebylo cítit takové napětí. "Radši přidej, nebo přijdeme pozdě."

IDENTICKET Révi Bennett

VĚK: 15 let

BARVA OČÍ: světle hnědá

BARVA VLASŮ: světle hnědá

VÝŠKA: 170 cm

VÁHA: 51 kg

INDEX ZDRAVÍ: 2/10

INDEX PSYCHÉ: 6/10

INDEX LOAJALITY: 10/10

ZVLÁŠTNÍ ZNAMENÍ: Od narození trpí na křečovité záchvaty. Neléčitelné. Kontraindikace se zdravotním koktejlem. V důsledku toho narušena i psychika. Nízké sebevědomí, straní se kolektivu.

Ukázka 2

"Vždyť jsem ti říkala, že jdu na lov," odsekla Awa.

"To bylo ráno. Teď je večer," okomentoval lakonicky dceřinu celodenní nepřítomnost Malcolm.

"Já nevím, čeho se furt tak bojíš, tati. Že skončím na drogách? Vždyť tady se můžu tak maximálně opít šťávou ze shnilých švestek."

"Ty moc dobře víš, z čeho mám strach. Tak nediskutuj a příště přijď včas."

Awa věděla. Velmi dobře věděla. Každé ráno, kdy se probudila ve srubu sama jen s tátou, jí bylo smutnou připomínkou, že smrt může přijít kdykoli. Odmítala ale žít ve strachu. Vždyť co je to za život, pořád se jen přikrčeně choulit a ostražitě očekávat to nejhorší? Tátu tím ale trápit nebude. Za ty roky pochopila, že přesvědčovat ho a bojovat s ním nemá smysl. Vlepila mu pusu na tvář a smířlivě řekla: "Příště přijdu včas. Slibuju."

Malcolm se na ni pochybovačně podíval. Věřil by jí rád. Avšak znal svou dceru až příliš dobře, aby věděl, že její dobrodružnou duši stejně nezkrotí. V tomhle byla stejná jako její maminka. A taky babička. Jako by se ta jejich bláznivá svobodomyslnost dědila po přeslici. Malcolm tu divokost stejnou měrou miloval i nenáviděl. Imponovala mu, protože jemu samotnému chyběla. Zároveň ho nutila být neustále ve střehu. On musel být ten opatrný a zodpovědný předvídavý a střežit svou milovanou dceru na každém kroku. K čemu to ale bylo platné, když si beztak dělala, co se jí zamanulo? Svou Ritu nakonec stejně neuchránil, a tak si tu zbyli s Awou sami.

"Dáš si borůvky?" strčila mu dcera pod nos bandasku, kde bylo víc listí než fialových bobulek.

Malcolm odložil sekyru, nabral si plnou hrst a svými hrubými prsty začal vybírat drobné lístky. Pak celou přebranou hromádku oklopil najednou do úst. "Výborný, díky."

Awa se na něj líbezně uculila. Hádka byla protentokrát zažehnána.

"A kdyby ses chtěla pořádně najíst, tak posbírej třísky a rozdělej oheň."

"Ty jsi něco chytil?" zeptala se s nadějí v hlase.

"Jenom žáby. Ale s pěknými stehýnky."

Ach jo. Zase blbý žáby, povzdechla si v duchu Awa, ale nahlas to radši nekomentovala. Umínila si, že příště už tu srnku prostě ulovit musí, i kdyby ji měla pronásledovat až do míst, kde rostou borůvky velké jako nehet. Do míst, kde jejich svět končí a za ním, za vysokou Zdí, se rozprostírá Město, kam lidé jako ona nesmí.

IDENTICKET Awa Freesoulová

VĚK: 15 let

BARVA OČÍ: černá

BARVA VLASŮ: černá

VÝŠKA: není v současnosti známa

VÁHA: není v současnosti známa

INDEX ZDRAVÍ: nelze ověřit

INDEX PSYCHÉ: nelze ověřit

INDEX LOAJALITY: 0/10

ZVLÁŠTNÍ ZNAMENÍ: Jako dítě s otcem ilegálně překročila hranice Města snů, přičemž její easybot byl zneškodněn. Poslední záznam uložen před 13 lety 7 měsíci a 23 dny. S největší pravděpodobností mrtvá.

Ukázka 3

"Selmo!" zahalekal ředitel, když se ke stařeně přiblížili na doslech.

Ta ale jen na okamžik zvedla oči, aby se podívala, kdo ji ruší, a soustředěně se vrátila k práci.

"Nevypadá, že by nás ráda viděla," poznamenal šeptem Révi.

"To ona nikdy. A pravděpodobně ještě dostanu céres, že kvůli mně spletla počítání ok."

"Spletla jsem kvůli tobě počítání ok!" vyčinila mu žena místo pozdravu, když dorazili k altánu. "Teď abych to vypárala a začala celou řadu znova."

"Promiň."

"No jo, co už s tebou. Hlavu ti za to neutrhnu."

"Někoho ti vedu!" řekl Jasper a postrčil trochu Réviho před sebe.

"To vidím, tak senilní ještě nejsem," odtušila. "Další výtečník?"

"Révi Bennett," napřáhl Révi ruku. "Těší mě. Já…" Zarazil se, protože žena mu nepodala ruku nazpět a dál si namotávala zpátky na klubko vypáranou vlnu.

"Co jsi provedl, kloučku? Hm? Šel jsi na červenou? Zahodil jsi papírek od bonbónku?" Zdálo se mu to, nebo si ho dobírala?

"Jsem tu za krádež," řekl Révi popravdě, s hlavou sklopenou. Vyslovil tu strašnou větu úplně poprvé nahlas.

Stařena se v půlce pohybu zarazila, pak pletení odložila stranou a ztěžka se postavila. "Selma Cruzová," podala mu ruku a upřela na něj své pronikavé oči. "Velmi mě těší, že tě poznávám, chlapče."

IDENTICKET Selma Cruzová

VĚK: 69 let

BARVA OČÍ: černá

BARVA VLASŮ: šedá

VÝŠKA: 158 cm

VÁHA: 69 kg

INDEX ZDRAVÍ: 10/10

INDEX PSYCHÉ: 3/10

INDEX LOAJALITY: 0/10

ZVLÁŠTNÍ ZNAMENÍ: Bývalá členka Rady moudrých. Etická hackerka, pro Omnicloud testovala slabiny v kódech dronů a botů. Vyloučena pro zradu a následně kvůli nízkému indexu psyché umístěna do ústavu pro duševně choré.

Ukázka 4

Přesně v tom okamžiku se do dveří rozespale vpotácela jejich dcera. "Ale hleďme, dobré ráno!" pozdravil ji otec teatrálně. "Kdopak se nám to uráčil vystoupit ze svých komnat a poctít nás svou vzácnou přítomností?"

Esmé jeho pokus o humor odměnila ušklíbnutím. "Fakt vtipný, tati. Do noci jsem se učila na zkoušky, kdyby tě to zajímalo."

"Však já vím. Máš toho teď hodně," vrátil se ke svému obvyklému tónu hlasu. "Můžu pro tebe něco udělat?"

"Jo," promnula si Esmé oči a ospale zívla. "Můžeš se přestat ocicmávat s mámou. Ve vašem věku je to fakt nechutný. Jestli se dostanu do Rady moudrých – a já se tam dostanu – tak tohle bude první, co navrhnu. Zákaz fyzického kontaktu osob nad třicet let na veřejnosti." Poté se mátoživě vydala ke kuchyňské lince a její osobní bot ji vesele následoval.

"Sklíčko," poručila bezbarvě Esmé svému růžovlasému pankáči. Ten z útrob snaživě vysunul skleněnou testovací destičku, Esmé na ni plivla a bot si ji okamžitě zastrčil zpět. Po třech vteřinách zahlásil: "Analýza vzorku slin dokončena. Přeješ si přečíst zprávu?"

"Jo," zabručela Esmé.

"Dobře tedy. Dnes jsem zaznamenal nárůst hladiny kortizolu. Možné příčiny: psychické přepětí, nevyspání. Zvýšená hladina stresového hormonu může mít nepříznivý vliv na tvůj centrální nervový systém, imunitní systém, zažívací systém, kardiovaskulární systém, endokrinní systém, …"

"Stop!" zastavila ho rázně. "Tohle mě nezajímá. Přestaň mlít ty svoje chytré řečičky a řekni mi, co to znamená."

Easybota se její přezíravý tón hlasu vůbec nedotkl. Nebyl naprogramován k tomu, aby se urážel. Spustil stejně optimistickým tónem jako předtím, než ho jeho majitelka přerušila: "Znamená to, že dnes můžeš být přecitlivělá a reagovat podrážděně." Esmé zdvihla obočí. Věděla, že easyboti nevládnou ničím, co by se blížilo smyslu pro humor. Ale někdy se jí zdálo, že ten její je pěkně poťouchlý, občas dokonce jízlivý.

IDENTICKET Esmé Bennettová

VĚK: 19 let