Zážitky nemusejí být pozitivní. Stačí, když jsou intenzivní
"Zážitky nemusejí být pozitivní. Stačí, když jsou intenzivní," říkával Honza. Zpravidla mě tím sral, protože to citoval většinou ve chvílích, kdy jsem ryla držkou v hlíně.Na klasické odpočinkové dovolené jsme spolu moc nejezdili.
Naše výpravy byly většinou tak náročné, že bych si pak po nich potřebovala vzít v práci ještě týden volna.
Kdybych si to všechno pamatovala, vydalo by to na knihu.
Nocování na střeše (cizí) garáže v Řecku.
Španělská domobrana, která nás v noci obklíčila auty, z nichž vyskákali po uši ozbrojení chlapíci.
Výlet do Rakouska, který jsem dostala od Honzy jako "odměnu za porod" a absolvovala tak s 5týdenním Mariánkem (a rok a půl starou Grétkou) několik výšlapů do hor.
Výprava do brazilské džungle, kde jsem po prvních sto metrech zahučela do řeky, čímž se mi nasosaly vodou chrániče proti uštknutí hady a celou cestu mi padaly a já je nestíhala nandavat, zatímco náš průvodce mi mizel kdesi v hlubinách pralesa.
Naše poslední "dovolená" předtím, než jsem otěhotněla s Jeníkem, byla do Alp, kde se mě můj milovaný muž snažil na několikadenním tracku přesvědčit, že "hřebenovka se jde napříč hřebeny" a "náhodně nalezené lesní plody jsou vlastně plná penze v bio kvalitě".
Když pak Honza v listopadu 2015 nečekaně umřel, přišlo mi škoda skoncovat s dobrodružstvím jen kvůli tomu, že jsem poslední žíjící rodič našich tří dětí a měla bych být tudíž zodpovědná.
Moje výhoda spočívá v tom, že:
- Spoustu věcí nedomyslím. Nebojím se moc dopředu, nepřemýšlím nad "co kdyby".
- Když už se něco stane, zapnu se a funguju. Naprostá většina věcí jde nějak vyřešit. Bulení nechávám na pozdějc, když krizovka opadne.
Tyhle momentky jsou z našeho srpnového road tripu do Švýcarska. Nejsou to úplně hezké a líbivé fotky, na sítě se moc nehodí. Ale odrážejí realitu takovou, jaká prostě je.
Já říkám, že na cestách tě potká jediná jistota: že se NĚCO stane. A tak nemá smysl přemýšlet dopředu, co by to mohlo být. Těch možností je tolik, že to člověk stejně nevymyslí. Dětem je teď 10, 9 a 6 let. Jsou to skvělí parťáci na cesty. Vlastně úplně nejvíc je obdivuju ve chvílích, kdy nám teče do bot. Zapnou se a fungujou, jak kdyby byly o deset let starší.
Takže fakt se nebojte a nečekejte na ideální podmínky. Sbalte se a jeďte a... uvidíte, co vás v dálkách čeká!O cestování s dětmi na vlastní pěst jsem napsala 130stránkovou e-knížku (s hodně obrázky ), která je ke stažení zdarma tady.
