Umění říkat ne: tato hra má mnoho levelů

Posledních pár dní jako by mě zkoušelo, zda opravdu umím říkat ne. Jasně, o tomhle se píše už v kurzu "Sebeláska for dummies", ale pojďme si říct, že tohle umění má několik levelů o různé obtížnosti.
Je snadné říct ne, když

• mi napíše pan J. (cituji) "ahoj co muž 55 z venkova od Třebíče rád tě poznám",
• mi už ten den padesátý osmý člověk zatarasí výstup z metra a nutí mě vzít si jeho předvolební leták,
• mi přijde nabídka na spolupráci od firmy, která se absolutně neobtěžovala projít si můj blog a cpe mi něco, proti čemu se vysloveně vyhrazuju.

Jenže pak jsou situace, ve kterých jste víc zaháčkovaní.
Do hry vstupují osobní vazby, na které jsou navěšena všelijaká očekávání. Nechcete druhému ublížit. Nechcete ho urazit. Zvlášť když jste protistraně něčím z minulosti zavázáni.

Nebo když svým odmítnutím nějakých kroků, které s vámi nesouzní, zároveň odmítnete i cíl, který je sám o sobě ušlechtilý.
Nebudu uvádět konkrétní příklady, abych někoho neranila. Nicméně tohle jsou ty opravdové zkoušky dospělosti.

Vyžaduje to znát sám sebe. Své hranice, své principy.
Umím zůstat stát ve své síle, aniž bych ji překlopila do agrese?
Nenechám se vtáhnout do emočních dramat druhých?

Říct "ne, děkuju, já nechci," je někdy strašně těžké.

Protože i když to řekneme s klidem a bez útočení, může těchto pár slov druhému velmi ublížit.
Pro mě je důležité si uvědomit, že emoce odmítnuté protistrany nejsou moje a nejsem za ně zodpovědná. Naopak, z dlouhodobého hlediska naše pevnost může být pro okolí inspirací, aby i oni dokázali žít v respektu nejen k okolí, ale hlavně k sobě.

Základní lidská svoboda je dle mne možnost z čehokoli kdykoli vystoupit, možnost odmítnout nabídky, které by šly proti mé podstatě. Jsou to jen nabídky.
Tak si na to vzpomeňme, když se nás někdo bude snažit do čehokoli vmanipulovat, zvlášť pak když bude hrát na naše city.