Proč už nepíšu o výchově dětí a nerozdávám rodičovské rady

Tenhle blog jsem začala psát asi půl roku poté, co se mi narodilo druhé dítě. Rodičovství pro mě bylo nové a objevovala jsem v něm spoustu převratných zjištění. Pokud máte malé děti, tak ten pocit dokážete popsat asi mnohem barvitěji, než jen "že se vám život převrátil naruby".

Od začátku mi byly sympatické směry respektujícího rodičovství, s jejich principy se ztotožňuji dodnes. Protože to pro mě bylo tenkrát objevné, vzniklo na toto téma i nemálo článků. Čím víc jsem to ale žila, tím hůř se mi o tom psalo. Nedokázala jsem to už oddělit od běžného života, stalo se to mou součástí.

Navíc mi začalo připadat, že svým psaním o respektujícím rodičovství můžu sice některým pomáhat, ale jiné dostat na úplné dno. Dno plné výčitek, pocitů selhání a "nedostdobráctví".

Poslední pověstnou kapkou bylo narození mého třetího dítěte, které je... řekněme v mnoha ohledech specifické. Nechci to tady rozepisovat v konkrétnostech. Pro potřeby tohoto článku jen zmíním, že klasické postupy respektující komunikace u nás nevedly k tomu, že by se nám spolu žilo líp.

Bylo to navíc komplikovanější v tom, že do tři let vůbec nemluvil a vlastně jediným jeho účinným prostředkem, jak se s námi domluvit, byl pláč, občas smích.

Abychom spolu mohli žít, museli jsme hledat jiné cesty než jen skrz výchovné postupy. Bylo to pro mě dost náročné období. Třetí syn se narodil půl roku po smrti mého muže, starším dvěma dětem byly čtyři a dva a půl roku. Nicméně nikdy za tu dobu jsem si nestěžovala. Nevnímala jsem to tak, že dítě je vadné, příp. že já někde dělám chybu. 

Mým cílem se stalo, aby naše soužití bylo harmonické a energeticky málo náročné. 

V mojí povaze je snažit se harmonizovat prostor, ve kterém žiju. Uhlazovat hroty, zjemňovat. Zároveň však toto nikdy nedělám na úkor sebe.

Dokud jsem měla dětí míň a byli jsme na ně dva, byla jsem přesvědčená, že mezi mnou a dítětem existuje jakási spojnice. Že když já udělám A, tak dítě zareaguje a udělá B. Do velké míry mi to fungovalo. Dohody se nám dařily, soužití bylo snadné, stačilo jen sledovat jakýsi mustr. 

Hodně jsem se díky tomu naučila. Asi nejvíc bych vyzdvihla to, že jsem přestala odpovídat dětem reaktivně, dala jsem si nádech a výdech a odpověděla jim tak, jak bych odpovědět chtěla, kdybych nebyla stržená momentální emocí.

No a co nesmím zapomenout zmínit - se dvěma dětmi na dva dospělé to bylo časově možné věnovat se každému zvlášť. Když se narodilo třetí dítě, byl to najednou střih. Poměr se změnil na 3:1. 

Začala jsem sama sebe vnímat méně jako někoho, kdo vychovává, a víc jako prostředí. Naprosto zásadní pro mě začalo být nikoli co konkrétně dělám, ale jak se u toho cítím.

Ne snad, že by to zásadní nebylo i předtím, ale vzhledem k tomu, že jsem měla podstatně víc energetických kapacit a mohla jsem děti aspoň na část dne předat muži, tak to byl prostě jiný level.

Takhle zpětně tenhle přerod, kdy jsem sama sebe začala považovat za prostředí, vnímám jako nejdůležitější. Laskavý ne-ezo čtenář snad promine, když popíšu, jak si to představuju. Soustředím se prostě na to, že já jsem čistá láska a tu chci kolem sebe co nejvíc nechat svítit. Už není tak důležité, co konkrétně říkám, ale jaký za tím je záměr, jaký je původ toho, co říkám, a zda to vychází skutečně ze mě.

Nejde jen o komunikaci s dětmi či jakési výchovné postupy. Jde tam hlavně o opravdovost, autentičnost, která když z lásky vychází, nemůže šlápnout mimo. Může se tedy stát (a stává se), že sem tam řeknu něco velmi "nerespektujícího". Občas si zakleju.

Podstatná je ale skutečnost, že někdy si zkrátka dovolím tímhle projít, protože vím, že to pak zahladím. Je to pro mě navíc příležitost (nejen dětem) ukázat, že ne vždycky jednám tak, jak bych si přála, ale vždycky to můžu napravit. 

Učím tím sebe i děti, že cítit se občas na pikaču a následně pak mluvit o svých emocích je v pořádku. Děti to umí skvěle už teď. Dokáží říct třeba "je mi strašně smutno, ale vlastně nevím proč" (10letá) nebo "pořtebuju dotankovat lásku, můžeš mě obejmout?" (8letý) nebo "teď jsem na tebe strašně naštvanej" (6letý na otázku, proč se mnou nemluví).

Ještě zmíním jednu zásadní výhodu toho "láskyplného pole". 

Když sami sebe vnímáte jako lásku, je pak snazší vidět to i v ostatních, a to NEHLEDĚ NA TO, co právě dělají či jak reagují. Jejich chování jsou jen jakési vlnky na povrchu, které není potřeba brát si osobně. Víte, že se přeženou. Milujete zkrátka vnitřek té bytosti a rozvířené emoce, které se právě ženou přes povrch, na tom nic nezmění.

Rodičovství (záměrně neříkám výchova) se pro mě stalo jen způsobem, jak hledat lásku. Je to pro mě o celkovém přístupu k životu, kdy si vědomě, každý den znovu a znovu, vybíráte, že budete věnovat pozornost tomu krásnému, co vás obklopuje.

Vracet se do tohoto pohledu na svět mi pomáhá  mantra, kterou ale může mít každý jinou, u mě je to dané životní zkušeností. Když je toho na mě moc a shledávám těžké vidět to, že svět i lidé jsou upředení z lásky, ptám se sama sebe, jak bych jednala, kdybych věděla, že se zítra už neprobudím. Byla bych naštvaná, nebo se sama sobě zasmála? Prskala bych po dětech, nebo bych je radši pohladila?

Pro mě je to "výchova" spíše o celkové změně pohledu na život, nikoli o konkrétních postupech. A to se zkrátka  těžko předává.

Nedávno jsem psala na Facebooku krátký rozhovor, který jsem vedla se svou 10letou dcerou.

"Mami, nechceš si vzít radši ty teplejší boty?"

"Myslíš? Ne, to bude dobrý, už je jaro."

"No dobře. Ale nechci pak poslouchat, že je ti zima." 

Postla jsem to pro zasmání. Přišlo mi vtipné, jak dcera opakuje to, co už musela někdy slyšet ode mě. Neřekla to vůbec nijak zle, spíš jsem v tom cítila péči. Ona je totiž ztělesněním laskavosti, neznám žádného druhého člověka, který by se jí v tomto byť jen blížil. Navíc to bylo v kontextu toho, že 1) je mi zima tak jedenáct měsíců z roku a 2) chvíli jsem opravdu váhala, jestli si ty teplejší boty fakt nevzít. A když zahrnu ještě širší kontext - máme se strašně rády, vlastně se spolu nikdy nehádáme. Ona už jde sice pomaličku do puberty a často jí přijdu trapná, ale je ke mně neuvěřitelně shovívavá.

Popravdě mě vůbec nenapadlo, že může na tenhle rozhovor přijít reakce jako tato:

Smutné, samotná komunikace i jako odraz komunikace k dětem. "Ale nechci pak poslouchat, že je ti zima." To není rada, tak se neradí, jak to vy obhajujete v komentáři. Tohle je manipulace, kterou bohužel někteří rodiče používají. Tak teď jen, kde to slyšely.

Chtěla jsem na to pisateli odpovědět pravdivě, tak jak to skutečně prožívám, a tak jsem odepsala:

Slyšela to ode mě nebo od jiných dospělých, nad tím bych zas tolik nedumala, přijde mi to zřejmé.

Nijak to neobhajuju, naopak mi to nastavuje zrcadlo.

Víte, ja tu výchovu neberu zas tak vážně. Rozumím tomu, že se na tom dá snadno "ulítnout". Hltat knížky, číst články o výchově, navštěvovat kurzy, vyčíat si každou větu, kde jsme skrytě manipulovali nebo dostatečně neuznali pocity dítěte, čímž mu potenciálně můžeme způsobit trauma. Nikomu to neberu, ať každý koná, jak potřebuje. Ale já takhle žít nechci. 

Ve vztahu s dítětem mi jde hlavně o autentičnost. Čili na věty typu "nechci pak slyšet, že je ti zima" pyšná nejsem, ale řekla jsem je. Určitě míňkrát, než jsem je říct chtěla. Ale prostě řekla, protože jsem se už nejednou vracela domů kvůli tomu, že někomu zima byla.

Ano, dá se to říct i jinak. A ano, jinak to často říkám. Ale nejsem robot. Jsem deset let matkou, z toho mnoho let jediným žijícím rodičem svých tří dětí. Nemám na to vždy dost energie, to je prostě celé. Takže se radši tomuhle celému zasměju, než že bych to označila za "smutné". 

Tímhle bych asi shrnula to, jak k rodičovství nyní přistupuju. Beru ho prostě jako samozřejmou jednoduchost. Nepitvám se v tom. Neanalyzuju každou situaci. Nekoriguju svůj přístup neustálým studiem mouder jiných lidí. Nemám ve výchově žádné velké strachy, nestresuju se tím, jestli dělám všechno správně.

Občas jsem unavená. Občas mám strašnou chuť být sama. Ale nikdy si nestěžuju, nikdy nehledám chyby v sobě ani dětech. 

Prostě jen mám ráda sebe i je a mým cílem je, aby nám spolu bylo fajn. Cíl mé výchovy by se dal smrsknout na to, že až budou velcí, tak budu mít strašnou radost, když zavolají a řeknou: "Čau mami, jdu zrovna okolo, nemáš čas na kafe?"

Mou ambicí už dlouho není ukazovat rodičům cestu skrz nějaké rady či vysvětlování principů. O výchově už nemám potřebu mluvit. A přijde mi zajímavé, že i tak to pro někoho může být inspirativní. 

Tady odcituju kousek zprávy, která mi nedávno přistála ve schránce a moc mě potěšila:

Ahoj Veru, (...) jsem ti vděčná za strašně moc věcí, asi nejvíc v oblasti rodičovství, i když paradoxně říkáš, že to není tvoje hlavní téma.

Ale moje dlouho bylo. Byla jsem úplně posedlá Nevýchovou a tím dělat všechno správně a říkat jenom respektující věci a být pořad chápavá a na všem se pořád domlouvat, až jsem se díky tomu dostala fakt na úplný dno, ze kterýho se pomalu ale jistě hrabu. A dovoluju si bejt prostě já! 

Tzn. často i naprosto nerespektující, unavená, nadávající, nechápající. A taky ale veselá a milující a všechno to hezký co ke mě patří. A to teď dokážu i díky tobě a díky tvýmu otevřenýmu a autentickým sdílení, kdy píšeš o sobě pravdivě a tak jak to je, ne aby ti ostatní poklepávali na rameno.