Podobnosti politických režimů a náboženství. Jakých prostředků využívají, aby působily na naše emoce a následně i mysl?

Jedna z přednášek na politologii, která se mi na VŠ vryla do paměti, byla o tom, kolik podobných prvků vykazují totalitní režimy a náboženství. Tehdy před dvaceti lety mě to fascinovalo, protože jsem si toho do té doby nevšimla. Přitom to bylo tak zjevné! Už v počátcích 20. století se tomuto tématu věnovalo spousta sociologů, politologů i teologů.

Člověku je vlastní jakási smečkovost, tlupovost. Ta se však dá utužovat mnoha způsoby, třeba vybíráním breberek z kožichu v pravěku nebo tlacháním u kafe dnes. To jsou však věci pro totalitní režim či náboženství jen špatně využitelné k tomu, aby si zaručily oddanost svých členů. Proto využívají techniky jiné.

Totalitní režimy i náboženství využívají některých shodných prvků k tomu, aby působily na naše emoce i mysl. Je samozřejmě otázkou, zda to dělají záměrně či nezáměrně či zda opisují jeden od druhého, nicméně ta podobnost je pozoruhodná. 

Pro mne je zajímavé to, že na VŠ jsme zůstali u srovnávání totalitních režimů a nikdo nenadhodil otázku, zda netotalitní režimy (ano, včetně demokracie) v tomto nejsou podobné.

Pro srovnání použiji právě demokracii a křesťanství, protože nám jsou místně i myšlenkově nejbližší. Nicméně můžete si tam dosadit jakýkoli jiný režim či náboženství, pokud vás toto spojení drásá, a dát si demokracii/křesťanství až v druhém kole.

Symboly

• Texty: ústava, Listina základních práv a svobod; Bible.
  
• Písně: hymny; liturgické písně.
• Ikony: fotka prezidenta ve školních třídách, sochy; svaté obrazy.
• Artefakty: korunovační klenoty, státní znak, státní vlajka; kříž, růženec.
• Budovy: sídlo vládce; kostel.

Rituály

• Svátky: státní svátky; církevní svátky.
• Obřady: volby, demonstrace, veřejné meetingy; mše.
• Kázání: novoroční projevy; vystoupení papeže.
• Mýty: připomínání si významných událostí a osobností ve veřejném prostoru.

Kult osobnosti vůdce

• Uctívání vůdce: prezident; papež.
• Přisuzování shodných atributů vůdcům: reprezentant národa; církve, autorita, připisování superschopností.
• Vůdce svou činnost vnímá jako poslání.
• Pojmenovávání budov, ulic, náměstí, stanic po vůdci.
  
• (Mauzolea - v demokracii a křesťanství nejsou, nicméně v jiných režimech/náboženstvích ano).

Přívrženci - utužování příslušnosti k "tlupě"

• Týmový duch: stejnokroje, nošení odznáčků svého "kmene", vyvěšování symbolů - ostentativnost tohoto konání.
• Budování pocitu vyvolenosti, schopnosti nastartovat změnu, dovést lidstvo k lepším zítřkům.
  
• Vymezování se vůči jinému kmeni: půtky mezi přívrženci prezidentských kandidátů/politických stran; označování za heretiky.
• Vyvolávání pocitu ohrožení, když vyhraje druhá "tlupa", teorie o spiknutích, která mají za cíl tuto "svatou práci" přívrženců podrýt (dezinformace).

Ideje

• Prosazování jediné správné pravdy, kterážto je považována za misi.
  
• Tato jediná pravda má sílu spasit lidstvo, pohnout dějinami, zajistit lepší budoucnost a dovést lidstvo ke štěstí.
  
• Tato jediná pravda se snaží prostoupit co nejvíce oblastí lidského života (z toho důvody se snažily totalitní režimy potírat náboženství, protože jim zabírala "místo na písečku"; demokracie toto nedělá).
• Implementace nauky do vzdělávacího systému: raná indoktrinace od dětství ve školách (v Rámcovém vzdělávacím programu pro ZŠ je ustanoveno jako jedno z průřezových témat "Výchova demokratického občana"); katechismus formou nedělní školy pro děti.
• Poukazování na chyby, které napáchala předchozí zřízení; náboženství.
• Ochota přiznat své vlastní přešlapy s tím, že ale původní kořeny jsou stále čisté a měly bychom se k nim snažit vracet, ne nahradit za něco nového.

A proč to celé píšu? Je snadné vidět obecné principy čehokoli, máme-li patřičný časový či místní (a tím i emoční!) odstup. 

Poodstoupit stejně z "vody, ve které plaveme", vyžaduje schopnost oprostit se od emocí (byť je to třeba bolestivé) a nechat mluvit rácio.