O rodičích, kteří nenechají své dítě dospět. O dětech, které jsou proti své vůli dětmi ještě v dospělosti

Kde leží ta tenká hranice mezi dětstvím a dospělostí?
Mezi tím, kdy své děti láskou hýčkáme a kdy už je dusíme?
Jak poznat, že kořeny od nás už mají a přišel čas nechat je roztáhnout křídla a letět?Je jedno, kolik "dítěti" je. Některé mámy - ve snaze nepřijít o lásku dcery či syna - je drží v pozici malého dítěte, ačkoli jim je třeba třicet, čtyřicet, padesát.Zaříkávají se mateřskou láskou, která je v naší společnosti nedotknutelnou a nezpochybnitelnou modlou. A ano, často své děti milují tak, že by pro ně zemřely.Ve skutečnosti je to ale jen neschopnost opustit svou mocenskou pozici a přijmout, že vztah "rodič - dítě" prochází mnoha stadii, kde na konci stojí dva rovnocenní dospělí.Strašně moc doufám, že Grétku budu umět pustit. Že náš vztah zvládne projít všemi těmi stadii až do chvíle, kdy bude pevně stát na svých nohou.Postava Milady tohle u své 17leté dcery Rosie nedokázala. Tady si můžete přečíst malý kousek z románu Božidara, který vyjde už v pondělí.Rosie se už strašně dlouho neozvala. Ale mají spolu přece dohodu, že se jí bude pravidelně hlásit! Kdyby k sobě byla Milada upřímná, musela by si přiznat, že to žádná dohoda nebyla.
"Dobře, můžeš si tam zůstat," zapřísahala dceru, když se rozhodla si pobyt u babičky prodloužit na celé prázdniny. "Ale slib mi, že se mi budeš aspoň dvakrát do tejdne hlásit, ať vím, že jseš v pořádku. Dohoda?"
Takových "dohod" spolu udělaly za ta léta nespočet. Jenže až bude Rosie dospělá, nebude ji moct nutit. Milada cítila, jak jí z rukou jeden po druhém vyklouzávají provázky, na kterých si svou dceru držela připoutanou.
Doufala, že až Rosie přestřihne i ten úplně poslední, přiměje ji vracet se do rodného hnízda aspoň vděčnost za to, co všechno pro ni udělala. Snažila se, aby jí nic nechybělo. A to i přesto, že na to byla většinu času sama. Dovedla ji na kraj dospělosti a vypouští ji do světa jako dobře zajištěnou, sebevědomou a talentovanou mladou ženu se spoustou možností, které se před ní rozprostírají.
Vůbec ji ale nenapadlo, že vděčnost je jen další z provázků, vůči kterému si už dávno Rosie stihla vypěstovat odpor. Tolik toužila po tom, aby dcera byla šťastná podle jejích představ, že ze samé horlivosti její květinu štěstí málem úplně zašlapala do země.