O cestě z bolesti

Tyhle dvě fotky od sebe dělí víc než pět let.
A zatímco ta skála a já jsme se vůbec nezměnily (zázrak!), děti jsou dvakrát takové.
Fotka ale stejně neukáže to, jakou proměnou jsme prošli uvnitř. 

Mám za sebou dlouhatánskou cestu z bolesti. Na začátku jsem nevěřila, že se z ní někdy docela vyhrabu. Dneska už dokážu s jistotou říct, že v mém srdci po ní není ani stopa.

Neznamená to, že bych na Honzu zapomněla. Naopak. Nechal v mém srdci tolik lásky, že jsem díky němu dokážu milovat víc, než jsem si kdy myslela, že jsem schopná.

Miluju své děti, které mi den za dnem připadají úžasnější.
Miluju Petra, se kterým si naši lásku hýčkáme jako vzácný poklad, a za ty dva roky, co jsme spolu, jsme se pohádali jen jednou (tvrdím já), nebo ani jednou (tvrdí on). 

Před pěti lety jsem křtila knížku Moje milá smrti, které se k dnešnímu dni prodalo přes 20 000 výtisků.
Myslím, že za těch pět let můžu říct, že mise, kterou jsem si tehdy vytkla, byla splněna. 

Chtěla jsem lidem ukázat i jiný pohled na smrt, než je v naší kultuře zvykem.
Odpřednášela jsem stovky besed, mluvila jsem o smrti v desítkách médií.
Od vás, čtenářů, vím, že mnohým tahle kniha proměnila pohled na svět.
Myslím, že člověk dokáže druhým nejlépe něco předat, když je na rozhraní dvou světů. Když zakouší něco nového, co jiní ještě nezažili.

Vědomí smrti a vlastní smrtelnosti se pro mě stalo tak neoddělitelnou součástí života, že už o ní skoro nedokážu mluvit. Ne tak, aby to bylo obohacující pro ty, kteří s ní teprve začínají navazovat důvěrnější vztah.
Nicméně mé přání, aby co nejvíc lidí přizvalo smrt do svého života dřív, než jim zaklepe na dveře, trvá.