Milá knihomolko, milý knihomole,

už je to rok, co jsem vypustila do světa první díl tohoto knižního newsletteru. Myslela jsem si, že to bude pidi projekt pro pár podivínů, co mají rádi knížky stejně jako já. Ale spletla jsem se! Je vás tu už skoro 7000!

Za letošek jsem přečetla přes 60 knih. Část z toho tvořily i audioknihy.

Některé byly slabší a nedokončila jsem je. Tohle považuju nikoli za svou slabost, ale za pozitivum. Já jsem totiž "dotahovač". Ještě nedávno pro mě bylo nedočítání knížek hrdelním zločinem. Jenže když toho máte načteno už hodně, poznáte po padesáti až sto stránkách, jestli to za to stojí. Jsem na sebe hrdá, že na sebe nejsem tvrdá. (Tohle by mohl být nápěvek nějaké písničky, což?)

Přečetla jsem letos i dost "vatových" knížek. Jsou to typově detektivky (třeba Helen Fields, což je taková moje guilty pleasure) nebo románové jednohubky, co vámi projdou, ani nevíte jak (třeba Zátiší s kousky chleba nebo Lekce chemie).

No a pak tam bylo pár knih (slovy šestnáct), které ve mně zanechaly otisk a ráda je doporučím. Když se dívám na jejich výčet, tak většina z nich se úplně nehodí pod stromeček. Ale třeba Kalmann pro tátu, Bílá voda pro mámu, Svědectví o životě v KLDR pro manžela/bráchu nebo Kde zpívají raci pro manželku/ségru jsou fajn.

---

PS: Je mi to trapný to sem dávat, tak aspoň takhle nenápadně do péeska. :-D Můj poslední román Bohumil je vlastně takový univerzální podstromečkový. Tak jen připomínám, že kdybyste si na něj dělali zálusk, není ještě k sehnání ve velkých kamenných knihkupectvích, ale jen na mém eshopu. Do Vánoc stíháme bezpečně doručit při objednávkách do 15. 12., pak už je to taková napínavá loterie s nejistým koncem.

Zahraniční beletrie

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

~ Olga Tokarczuková

Čím víc mám načteno, tím je těžší mě okouzlit ať už jazykem, tak příběhem. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková zvládla obojí.

Při psaní se vyhýbá triviálním obratům i klišé. Její postavy jsou tak divné, jak jen divné můžou být, a přesto pořád váháte, jestli náhodou nejsou skutečné. Takový polský magický realismus.

Román je něco na pomezí detektivky a ekologické agitky šmrncnuté hlubokým porozuměním přírodním zákonům.

Možná se to nebude líbit každému, ale pro mě je to jedna z nejkrásnějších knih nejen letos, ale vůbec.

Kalmann

~ Joachim B. Schmidt

Zde bych se zase nebála říct, že tohle bude klasická "líbivka pro všechny". Některé recenze ji (dle mě) nesprávně řadí mezi severské detektivky, ale pokud knihu budete číst s tímto přesvědčením, budete zklamaní.

Schmidt mě popravdě naštval, protože "knihu o mentálně zaostalém prosťáčkovi, který pojmenovává divnosti našeho světa tak, jak jsou", jsem chtěla napsat já! :-D

Krom toho zasadil děj do pro mě atraktivního prostředí Islandu se všemi jeho prapodivnými zvyky a postavičkami. A je to doják!

Zklamal mě jen konec, nemám ráda příběhy "dovyprávěné do poslední mrtě, aby čtenář věděl a měl klid". Ale v tomhle jsem spíš výjimka, takže se tím neřiďte a Kalmanna si určitě přečtěte.

Kde zpívají raci

~ Delia Owens

Váhala jsem, jestli tuhle knížku do výběru zařadit, protože se o ní píše úplně všude. Její čtení jsem odkládala, protože jsem se bála červené knihovny. Jako že jo, zamilovaný příběh tam je, ale vydržet se to dá. Je to nádherná sonda do hlubin citlivé dívčí duše a také do bažin - kusu přírody, který zůstává naší pozornosti skryt. Překvapivé pro mě bylo, jak se 70+letá autorka dokáže vcítit do dospívající holky. Ale když jsem si přečetla její životopis, pochopila jsem.

Za mě body plus za netriviální konec, ten mě bavil moc a nezanechal ve mně takovou tu přeslazenou pachuť jako např. Kalmann (viz výše).

Letní světlo, a pak přijde noc

(Jón Kalman Stefánsson)

To bude vypadat, že jsem úchyl na islandskou literaturu, ale asi jako jo, jsem. :-D Tuhle knížku už jsem tu myslím doporučovala. Myslím, že to nebude pro čtenáře, kteří potřebují v románu děj. Ale pro ty, co se rádi hrabou v temných koutech a vidí krásu v bizarnostech, to bude pravé ořechové.

Stefánsson nás nechává nahlédnout do míst, která jsou snová i syrová zároveň. I způsob členění kapitol je jakási camera obscura, protože nikdy nevíte, jaký obrázek naskočí jako další.

Pokud už vás stejně jako mě nudí "řemeslně dobře odvyprávěné angloamerické romány", sáhněte po tomhle.

Česká beletrie

Kočičí životy

~ Eda Kriseová

Neměla jsem velká očekávání, ale! Po knížce jsem sáhla kvůli tématu volyňských Čechů, protože moje babička s dědou odtud přišli. První tři děti se jim narodili na Volyni, další tři v Čechách. Poslední z nich moje mamka. Protože ale prarodiče zemřeli brzy, nemohla jsem se jich zeptat, jaké to tam bylo. Jen jsem jako dítě pozorovala u babičky jisté zvláštnosti, které se mi při čtení Kočičích životů začaly skládat dohromady s osudem Volyňáků.

Kriseová má krásnou češtinu. Líbily se mi moc i ty pasáže z Volyně, kde skrz různé vyprávěnky navozuje skvěle tamější atmosféru. Doporučuju už jen pro rozšíření obzorů a lepšímu porozumění dějinám.

Bílá voda

~ Kateřina Tučková

Kdo by o téhle knížce neslyšel? Nejočekávanější román roku budí rozporuplné reakce. Diskutuje se mj. jeho délka. Mně obecně tlusté knížky nijak neurážejí, ale potřebuju, aby počet stránek koresponodoval s objemem sdělení. Zde se mi zdá, že to ujelo tak o třetinu. Konec pro mě byl útrpnou přehlídkou trapnosti, protože jsem furt čekala, kdy při odhalování vztahů mezi postavami konečně přijde "Cimrmanův vichr z hor". (Nepřišel.)

U jazyka Tučkové váhám, na mě je tam těch kudrlinek a synonym až příliš, ale každý má jiný vkus, tak třeba se vám bude líbit.

Nicméně knihu doporučuju ze dvou důvodů: 1) Postava sestry Evaristy - archetypální ženská síla a velmi dobře popsaný charakter. 2) Rozšíření obzorů o poměrech řeholních sester za komunismu. (Doufám, že se z Bílé vody nestane další "silové místo" a lá Žítková, kam se hromadně jezdí prohlubovat svou vnitřní bohyni.)

Neděle odpoledne

~ Viktorie Hanišová

Hanišová pro mě mezi silnou vlnou českých autorek vyčnívá. Líbí se mi, že do jejích světů okamžitě naskočíte a chcete číst dál, jako třeba u Třeštíkové. Dokáže se výborně vcítit do typově různých postav a vykreslit jejich vnitřní svět, jako třeba Soukupová. Zároveň vůbec netušíte, kam se bude příběh ubírat, za každou zatáčkou čeká překvapení, jako třeba u Bolavé nebo Elbe.

Neděle odpoledne je dobrý psycho a asi bych to nedávala na Vánoce babičce jako "knížku k nedělnímu kafíčku". Ale mně se to líbilo moc.

Destrukce

~ Stanislav Biler

Se Standou Bilerem mám takový "love&hate" vztah. Platonický. Standa o tom neví. :-D

Destrukce mi přišla naprosto geniální. Vtipný břitký román, společensky kritický, se smyslem pro absurdno a postavami, které zastupují všechny archetypy lidí na české vesnici.

Skoro se mi nechce věřit, že román je z pera toho stejného Bilera, co píše ty snůšky plků pro Alarm. Ale budiž, odpouštím mu.

Letos svému muži (doufám, že tyhle newslettery nečte! :-D) nadělím pod stromeček Bilerovu knihu Nejlepší kandidát. Sama jsem zvědavá!

Skutečné příběhy a literatura faktu

Jak si žijí nebožtíci

~ Mary Roach

Ježiš, tohle bylo fakt výborný! Vůbec nechápu, že jsem na tuhle knihu 20 let od jejího vydání nikde nenarazila.

Roach je novinářka a taky... no... dost divná! :-D Nestydí se ptát na otázky, které vás o mrtvých tělech vždycky zajímaly, ale báli jste se zeptat.

Jde transplantovat hlava? Co všechno se s vámi může stát, když darujete své tělo vědě? Jak přesně probíhá proces hnití pod zemí?

Při psaní této knihy nebylo žádné mrtvole ublíženo. Ehm, tedy, co se etiky týče. Respekt ke smrti má Roach veliký. Zároveň píše neuvěřitelně poutavě a humorně, takže to budete číst jako nejnapínavější beletrii. Akorát pak doporučuju svými novými poznatky nezásobit třeba spolustolovníky u rodinného svátečního oběda. Některé detaily jsou zajímavé, ale i strašně nechutné.

Příběhy matematiky

~ Milan Mareš

Hele, já mám matematiku ráda. Četla jsem o ní už hromadu knih. Ale tahle byla asi fakt nejlepší. Přijde mi neuvěřitelné, že ji napsal Čech. A je škoda, že to byla jeho kniha poslední, vyšla v roce 2011, kdy zemřel.

Nelekněte se toho, že je knížka tlustá. Vezme vás na dobrodružnou cestou dějin oboru, který ovlivňuje náš život na denní bázi, aniž bychom si to uvědomovali.

Zvlášť bych tohle čtení doporučila lidem, co s posměšky na FB sdílí hlášky o tom, že "světe div se, i letošní rok jsem přežil bez použití Pythagorovy věty".

To nemyslíte vážně, pane Feynmane

~ Richard P. Feynman

Tahle knížka by asi nevyhrála Nobelovku. Určitě by např. snesla lepšího redaktora. Nicméně!

Je jedno, jestli vás fyzika baví, či nikoli. Tahle knížka vás vezme na exkurzi do jednoho geniálního mozku, který se zároveň nebál žít svůj život naplno.

Feynman byl nejen fyzik, ale šťoural i do biologie, eskamotérství, otvírání sejfů, malířství nebo bubnování.

Muselo být strašně zajímavé být fyzikem a žít ve Feynmanově době, kdy se děly všechny ty úžasné skokové objevy.

Hudba v číslech, čísla v hudbě

~ Eli Maor

Koukám, že vám se dávám samé bizáry, ale budiž. :-D Tahle knížka pojí dva mé koníčky. Hudbu a fyziku. Asi bych ji úplně nedoporučila začátečníkům v jednom a/nebo druhém oboru, protože se utrápíte tím, že budete neustále dohledávat nové pojmy. Než se do ní pustíte, možná si nejdřív poslechněte tuhle moji přednášku. Pokud jí nebudete rozumět, přečtěte si radši něco jiného.

Každopádně pro mě to byla jedna z nejkrásnějších a nejpoutavějších knih vůbec a chci si od něj přečíst další. Bohužel v českém překladu nevyšla žádná, tak budu muset anglicky.

Svědectví o životě v KLDR

~ Nina Špitálníková

Tyhle rozhovory Niny Špitálníkové s lidmi z KLDR vás patrně také neminuly. Poslouchala jsem to jako audio i s dětmi a nepřestávala kroutit hlavou. Může se tohle vůbec dít v 21. století na stejné planetě, na níž žiju?

Hodněkrát jsem i brečela, tahle knížka vás tak nějak automaticky posune ke vděčnosti za to, co máte.

Četla jsem i další knihu od Špitálníkové Mezi dvěma Kimy, ale ta už pro mě nebyla tak silná. Na její nejnovější knihu Severka jsem zvědavá.

Robinsoni a donkichoti

~ Aleš Palán

Tuhle knížku rozhovorů se všelijakými podivíny žijícími na okraji společnosti jsem v některém z minulých newsletterů už též doporučovala a ráda to udělám znovu. Aleši Paláne, jestli tohle čteš, tak děkuju! Umíš se skvěle ptát, ale ještě líp poslouchat. (A prosím neztrácej čas beletrií, ta ti tolik nejde.)

Je zajímavé číst rozhovory, kde vás vlastně dráždí, že se tázající nezeptá na to, co byste chtěli vědět. Ale právě tím se otevře intimní a křehký prostor pro sdílení, ze kterého vyplynou odpovědi, které nevyřkne pusa, ale duše.

Těším se, až si přečtu letošní Palánovu novinku Náčelník.

No. Teď to po sobě projíždím a koukám, že to víc než "top 16 roku 2023" vypadá jako přehlídka knižního bizáru. :-D Ale jo, já jsem prostě divná, nemám úplně mainstreamový vkus. Přitom čtu víceméně všechno, abych měla přehled. Asi až na seberozvoj, nenacházím tam už nějak nic nového a v případě seberozvojové beletrie mi cuká voko, protože je to většinou strašně mizerně napsané po slohové stránce. A taky nečtu horory, protože bych z toho nespala.

Ještě bych vám tu možná zmínila pár knížek, které se do top výběru nedostaly (asi že jsou málo divné :-D), ale stojí za pozornost. A asi by většina z nich byla i lepším dárkem pod stromeček než ty výše zmíněné.

• Klikař Beny
• Sláva strojů a měst
• Historie čísla pí
• Příběh služebnice
• Mojenka
• Děti nade vše
• Devět
• Zpěv drozda
• Josefíně všichni lžou
• Bez šance
• Emil bežec
• Až uvidíš moře

Tak to je pro dnešek i pro letošek všechno. Děkuju vám moc za přízeň a na počtenou se budu těšit v novém roce!

S láskou,

Veru