Nebezpečí rané indoktrinace dětí. Proč bych nad katedru nepověsila prezidenta?

"V 60. letech se začal v KLDR výrazně projevovat kult Kim Il-sunga. Jak jste reagovala na příkaz, že si máte doma pověsit portrét vůdce?"
"Já jsem si ho pověsila ráda! Na jednom banketu jsme dostali od Korejské strany práce pěkně zabalený balíček, ve kterém byla červená krabice. Doma jsme si ji s manželem otevřeli a uvnitř byl zarámovaný portrét velkého vůdce Kim Il-sunga. K tomu byl hadřík, kterým jsme měli obraz čistit, a bílé rukavice, kterými jsme měli kontrolovat, jestli je obraz řádně vyleštěný. Hned druhý den jsme si doma portrét pověsili. Přidělání obrazu byl pro mě velmi zvláštní a slavnostní zážitek. Ten večer jsem uvařila manželovi a rodičům rybu s rýží, jako kdyby byl nějaký svátek. A u toho jsme koukali na portrét vůdce."
~ Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR
Když jsem knížku začala poslouchat, zaujala i mé děti. Všichni tři byly tiše jak pěny a během tří dní jsme ji spolu doposlouchali. Já tak třetinu proplakala.
Ve všech recenzích se dočtete něco o "mrazivém svědectví z hrozivé země". S tím nemůžu nesouhlasit.
Ale mně tam stále probleskovala ještě jedna věc: Síla rané indoktrinace.
Člověk je podivuhodné stvoření. Neuvěřitelně adaptabilní. Ať se narodíte kdekoli, jste od přírody naprogramováni tak, abyste se přizpůsobili naprosto čemukoli.
V KLDR jsou mistři propagandy. Pokud se informace nalijí do vašeho mozku zavčasu, nepochybujete o nich. Je jedno, že nejsou konzistentní. Je jedno, že jsou člověku škodlivé. Nevidíte jejich zrůdnost, i když jste konfrontováni s důkazy, které to přímo dokládají či ukazují, že je možné žít jinak, lépe.
Jako třeba výše zmíněná respondentka, která nikdy nepřestala uctívat Kim Il-sunga, ačkoli dovedl zemi do krize a v důsledku následného hladomoru na začátku 90. let se jí oběsil manžel a syn zemřel na podvýživu.
I další Ninini respondenti mluví o tom, jak náročné pro ně po útěku z KLDR bylo vymanit se z toho, co do nich v dětství zaseli. A to to byli povětšinou lidé, kteří se ze svých myšlenkových stereotypů toužili dostat, protože jimi byli zdevastováni.
Vůbec nechci srovnávat situaci v ČR a KLDR. Nicméně výše popsaný mechanismus je důvod, proč mám problém s tím, že se děti vedou k uctívání státních symbolů.
Byla jsem třeba s dětmi na workshopu o heraldice. První polovina byla informačně velmi nabitá a (i pro mě) zajímavá. Bohužel druhá půle se zaměřila na velebení krásy státního znaku (podívejte, děti, jak je ten náš český lvíček krásně chundelatý a jakou má pěknou korunku, líbí se vám, že?). Poté děti dostaly omalovánku s krásným chundelatým lvíčkem, kterou s nadšením nepříslušícím k jejich tehdejšímu věku (omalovánky už je tehdy obecně netankovaly) začaly pečlivě vybarvovat.
Viděla jsem výstupy z hodiny výtvarky na jedné nejmenované škole, kde se učitelka pyšnila, jak žáci krásně ztvárnili podobiznu Petra Pavla na pozadí české státní vlajky.
Nejde o to, že by nutně musel být náš prezident špatný. Ale špatně mi přijde věšet jeho portrét nad katedrou. Je mi sympatické, že většina škol od toho upouští a sám pan Pavel se vyjádřil, že chce prezidentský úřad "vykonávat civilně a bez zbytečných okázalostí".
To, zda budu či nebudu ctít úřad prezidenta (či konkrétního člověka, který tento úřad vykonává), by měl být svobodné rozhodnutí, které učiním poté, co dostanu dostatek informací bez citového zabarvení, které do mě někdo (o to hůř, když v podobě autority či "autority" učitele) imprintuje v nejvíc zranitelném věku.
Pojďme prosím přemýšlet o tom, jakým způsobem předáváme našim dětem informace. Mají tam dostatek prostoru na vlastní názor?
A začala bych tím, že se důkladně podíváme na to, co bylo zaseto do nás samých.