"My už jsme tak chráněný, až jsem z toho blbý!" (o lehkosti a lehkovážnosti)

Lehkost bytí. Jedno z mých ústředních témat, které tak ráda vplétám do svých článků i knih. Třeba právě román Božidara jej bude plný až do poslední stránky.
Na rozdíl od Kundery si nemyslím, že lehkost bytí je nesnesitelná. Protože pokud se zdá býti nesnesitelnou, není to dle mne lehkost.

Lehkost přináší do života spoustu radosti, protože postupně odkládáte. Všechna ta "musím" a "nesmím" a "radši bych měl, protože co kdyby náhodou".
Od cesty k lehkosti vás budou mnozí zrazovat. Proč?

Zvenku je totiž lehkost snadno zaměnitelná s lehkovážností. Projevuje se totiž naprosto stejně.
A pakliže má dotyčný strach z rizik, která může mé chování způsobit, pak je pochopitelné, že se mě snaží varovat. Zde si všimněme, že ve většině případů to daná osoba dělá "pro mé dobro" (nebo tím alespoň argumentuje), nikoli pro vlastní prospěch či ochranu své osoby. Ale potřebuje zachraňovat ten, kdo se netopí?

Mezi lehkostí a lehkovážností nicméně je jeden zásadní rozdíl.
Pokud jsem lehkovážná, pak možná rizika ignoruju či o nich nevím.
Pokud ale v sobě mám lehkost, a přesto se do nějakého potenciálně rizikového činu pouštím, pak je to proto, že jsem si těchto rizik vědoma, ale za hrozbu je nepovažuju a/nebo přijímám všechny následky.
Často se k tomu může přidat ještě i to, že alternativu pokládanou za "všeobecně bezpečnou" považuji naopak za (pro mne) škodlivou.

Je lehkovážný ten, kdo:
- nenosí v horách rolničku proti medvědům?
- rodí doma?
- nechodí na preventicní prohlídky k lékaři?
- jezdí na kole bez helmy?
- pije vodu z potoka?

Inu, to je složité bez kontextu říct. Může to být lehkovážnost, ale stejně tak i lehkost, která zahrnuje znalost rizik i smířenost s nimi.
Důležité je i vnímání historického kontextu a toho, kolik která témata dostávají momentálně prostoru ve veřejné diskuzi.

Není tomu tak dávno, kdy se děti rodily doma, preventivní prohlídky neexistovaly, na kolech se jezdilo bez helmy a děti se na zadních sedačkách aut nepásaly.
Ano, můžeme namítnout, že "vracet se zpátky do středověku" je blbost, když nyní existují nové skutečnosti, nové poznatky a nové možnosti, jak se před riziky chránit.
V tento okamžik si dovolím citovat svou románovou postavu Božidaru, která říká (a já s ní musím souhlasit):
"My už jsme tak chráněný, až jsme z toho úplně blbý."

Čím je naše společnost modernější a boahtší, tím nás bude s to chránit před více a více riziky. Otázka je, jestli tímhle komfortním obalením do bublinkové fólie i o něco nepřicházíme.

Hranice je velmi tenká a každý si ji budeme muset stanovit sám, na základě svých vlastních zkušeností a ne/zpracovaných strachů.
Nicméně pakliže nás to ale přímo neohrožuje na zdraví či životě, pojďme být mírní v projevu, když nabádáme ostatní k opatrnosti v oblastech, kde je naše hranice jinde položená.