Pohřbívání Krkavčí matky. Proč jsem se s přezdívkou po 8 letech rozloučila?

Pokud jste dlouhodobí čtenáři mého blogu, možná jste si všimli, že přezdívka, pod kterou jsem doposud psala, se postupně vytratila. Na sociálních sítích už vystupuju pod svým občanským jménem a mám i tenhle nový web. 

Celé bych to asi klidně mohla přejít bez komentáře, nicméně 1) jste se mě někteří ptali, co za tím je, a 2) já sama tam vidím minimálně jeden zásadní aspekt, který tenhle celý rebranding provázel.

Popravdě už ani nevím, proč jsem se rozhodla blog původně pojmenovat Krkavčí matka. Navymýšlela jsem si toho v rozhovorech tolik, že si nejsem jistá, kde je pravda. :-D

Nejpravděpodobnější varianta je, že mi to přišlo legrační a provokativní zároveň. Doména krkavcimatka.cz byla též volná (překvapivě :-D). A protože mě tehdy nikdo nečetl, tak to bylo vcelku jedno.

Až časem se ukázalo, že to nebyl úplně blbý tah. Název byl - na rozdíl od mého jména a příjmení - snadno zapamatovatelný. Současně sloužil jako dobrý filtr na nově příchozí: museli nejdřív překonat to, že rozkliknou článek od autorky s podezřelým / trapným / nelíbivým jménem.

Dalo by se říct, že jsem tehdy s Krkavčí matkou do nějaké míry srostla. Nicméně před čtyřmi lety jsem v článku Končím. Krkavčí matka nejsem já napsala:

• "Blog Krkavčí matka je jen prostředek, který mi MOMENTÁLNĚ skvěle slouží k realizaci mého záměru.
• Aby byl člověk opravdu spokojený, potřebuje sundat všechny slupky a černoty, které si na sebe za celý život navěšel. Jenže tohle je setsakra těžké. 
  
• Někdy je s vámi vaše slupka tak srostlá, že si ani nevšimnete, že k vám nepatří.
• Když třeba chodíte do zaměstnání a pracujete na nějakých projektech, je poměrně snadné připustit, že ty projekty nejste vy.
• Když ale podnikáte jako samostatná jednotka, když jste tvůrcem a tváří celého vašeho počínání a když vaše jméno proroste s názvem projektu, je velmi těžké si vůbec připustit, že to celé nejste vy, ale že je to pořád jen projekt, skrz který jste v momentálním čase a místě dostali možnost se projevit."

Už v roce 2018 jsem si uvědomila, že cokoli z toho, co momentálně mám (resp. mám pocit, že mám), můžu opustit. Svoboda skončit a odejít je totiž ultimativní a největší svobodou člověka.

A tak ačkoliv jsem si na Krkavčí matku (a to, že mě tak lidi oslovují) zvykla, s přibývajícími roky jsem cítila, že už to se mnou neladí. Jednak jsem skoro přestala psát o dětech a rodičovství. Ale hlavně:

Ten název byl pichlavý, kontroverzní, obhroublý. Ale já už ne. Za tu dobu jsem se dost změnila. Zjemněla jsem. Hrany se mi obrousily. 

Černý humor a cynismus se mě drží stále (kamarádi potvrdí), ale naučila jsem se ho mířit na lidi jen v případě, když vím, že jim to neublíží (což jsem dřív neuměla, nikoho jsem nešetřila).

Současně s tím přišlo i sílící volání být víc spisovatelkou než blogerkou. Psaní knížek mě nyní ohromně naplňuje, a tak přišlo rozhodnutí, že změním své dosavadní fungování. 

Postupně jsem začala odříkat všechny besedy a rozhovory, ačkoli mi to přinášelo nové fanoušky a více prodaných knížek.

Přestala jsem také z vícero důvodů sdílet stories. Jednak to žere spoustu času a plní to váš direct desítkami, někdy stovkami zpráv denně. Ale hlavně si po čase všimnete, že část svého času offline trávíte tím, že máte hlavu v onlinu. 

Fotíte třeba víc na výšku než na šířku, aby se to dalo nasdílet do storek. Obecně víc fotíte, místo toho, abyste prostě jen byli a koukali. A taky přemýšlíte nad tím, co ke které fotce napíšete. 

Je to takové chlubítko, kde dáváte cizím lidem vědět, jaký (úžasný) život vedete. A já najednou s přicházejícím jarem pocítila větší potřebu žít tam, kde jsem. Bez toho, abych to sdílela s někým jiným než s lidmi, kteří jsou zrovna kolem.

Nad změnou názvu blogu jsem nepřemýšlela nijak dlouho. Jednoho rána jsem se probudila a řekla si, že Krkavčí matky už bylo dost. Realizace bohužel trvala déle - obzvlášť Facebook několik měsíců trval na tom, že mě nepřejmenuje. :-D

Zahodit ze dne na den "značku", kterou jsem "budovala" několik let, může zvenku vypadat jako podnikatelská sebevražda.

Ale já neměla sebemenších pochyb. Byla jsem si jistá, že to rozhodnutí je správné. Poslouchala jsem srdce, ne hlavu.

A tohle je přesně to, co jsem s vámi chtěla dnes zasdílet. Odkládat věci, které už s námi nesouzní a které už nejsou naše, s sebou vždycky přináší nějaké "oběti". Pokaždé se budete muset něčeho vzdát, abyste mohli jít dál čistší a nést si s sebou jen to, co k vám patří.

Pokaždé tu budou lidé, kteří vám budou říkat, že je to hloupost, a budou se vás snažit odradit a dobrými radami "zachránit". Budou tu staré závazky, které budou útočit na vaše svědomí a říkat vám, že z boje se neutíká. Přijdou nové výzvy, z nichž každá jedna vám může zlomit vaz a přiměje vás říct si, že Vesmír asi nechce, abyste touhle cestou šli. A brzdit vás bude vlastní pohodlnost, která umí tak dobře našeptávat, že "to stávající přece není tak strašné, abyste tam ještě chvilku nevydrželi"

 Ale tohle všechno jsou jen taková chapadýlka, která se vás snaží přidržet tam, kde jste doteď byli.

Udělat změnu vyžaduje odvahu. Odvahu naslouchat volání srdce, které vás lépe než hlava navede tam, kde máte být. Sami v sobě. A to za to určitě stojí. :-)