Když se prostředky poznání stanou jeho limity. Je racionalita a objektivní přístup k realitě brzdou, která nám brání posunout se v poznání na další stupeň?

Přemýšlím, jestli se někomu honí něco podobného hlavou. Zkusím to co nejsrozumitelněji vysvětlit a když tak se mi hlašte. Když čtu knížky o kvantové fyzice, vždycky se dřív nebo později narazí na roli vědomí. Vědomý pozorovatel má na kvantové úrovni totiž vliv na to, jak konkrétní pokus dopadne. 

Ve zkratce (a velmi zjednodušeně, za což se omlouvám fyzikům): ve velmi malých měřítkách nefunguje svět tak, jak jsme ze své žité zkušenosti zvyklí. Například že hodím kámen pod nějakým úhlem a nějakou silou a když znám tyto údaje, dokážu PŘEDEM spočítat, kam dopadne.

V kvantovém světě to ale takto nefunguje. Částice se v něm nacházejí jen v jakýchsi pravděpodobnostních stavech a to, jak pokus dopadne, závisí na tom, jaká očekávání od něj máme či zda se koukáme. Elektron dokáže dokonce ZPĚTNĚ změnit výsledek pokusu. Role vědomého pozorovatele je zde naprosto zásadní. Fakt, že se někdo dívá, dokáže zkolabovat vlnovou funkci a změnit realitu z "pravděpodobnostního oblaku" na konkrétní výsledek.

Pokud toto čtete poprvé, zní vám to možná jako duchařina. A určitě nejste první, podobný pocit z toho měl i Albert Einstein. Nicméné bylo už provedeno mnoho pokusů, které výše řečené dokazují.

Co mě zaráží je fakt, jak málo pozornosti se tomuto ve vědecké obci i literatuře věnuje. Většina pojednání se omezuje na konstatování ve stylu, že je to "vážně fascinující". (Samozřejmě jsou i výjimky, které zahrnují i renomované vědce, nicméně mluvím teď o středním proudu.)

Ale já pokaždé, když to čtu, přemýšlím o tom, zda v tomto věda nenarazila na své vlastní hranice. Zkusím vysvětlit.

Od té doby, co ve světě zvítězila racionalita, náboženství bylo postupně zavrženo jako nevědecké a převládl objektivistický pohled na svět. Věříme, že někde mimo nás existuje objektivní realita, kterou je možno poznávat.

Tahle víra nás bezpochybně posunula o velký kus dopředu. Díky tomu třeba létáme na měsíc, umíme léčit nemoci a žijeme v blahobytu.

Jenže najednou nám do hry na kvantové úrovni vstupuje vědomý pozorovatel, který tento objektivistický pohled popírá. Vtipné je, že jsme k tomuto zjištění došli metodou stávající vědy, ale jaksi nyní nevíme, co s tím.

Bude možné nadále popisovat subjektivního pozorovatele metodami klasické vědy? Není racionalita a objektivní přístup k realitě také jakousi brzdou, která nám nyní brání posunout se v poznání na další stupeň?

Vždycky, když jsem tohle nakousla před nějakým zarytým zastáncem klasických vědeckých přístupů, nedostali jsme se dál, než že pokud bude nové poznání ohledně vědomí a jeho vlivu na realitu potvrzeno stávajícími vědeckými postupy, tak pak proč ne.

Ale já si říkám, jestli není nejdřív potřeba z téhle ulity vystoupit, tak jako bylo před pár stoletími nutné překonat náboženský pohled.