Jak moc jsou slova spjatá s myšlením?

Na jaře jsem se začala učit portugalsky. Jde mi to celkem dobře a rychle s učitelkou postupuju kupředu k mému cíli: domluvit se v zemi, kterou jsem si v posledních letech zamilovala.
Při našich lekcích vnímám obrovský posun od doby, kdy jsem se cizí jazyky učila v minulosti. Nebojím se mluvit. A nebojím se chybovat. 

Prostě něco plácám tak dlouho, než mě Teáta pochopí. (Má se mnou svatou trpělivost.)
Přijde mi to vlastně v něčem podobné, jako když se dítě učí mateřštinu.
Cíl je propojit se s lidmi.
Cesta je skrz neustálé opakování toho, co už umím, a dělání chyb tam, kde jsem si to naposlouchala či zapamatovala špatně.

Nicméně jedna věc mi na tom přijde lehce jiná (a lehce frustrující). V rodném jazyce (a v angličtině) mám celkem slušnou slovní zásobu. Jsem schopná velmi přesně vyjádřit to, co si myslím.

V portugalštině mi ale slovíčka chybí, a to i ta naprosto základní. Občas si "přihnu" nějaký ten francouzský či anglický výraz, aby zněl portugalsky (a občas se dokonce trefím). Ale je to zoufale málo.

Došlo mi, že ta frustrace vychází z toho, že vím, jakou myšlenku chci vyjádřit, ale nevím jak.

A tak mě napadly dvě otázky:

1) Myslíte, že něco podobného zažívají děti, když se učí mluvit?

2) A ať už ano či ne, myslíte, že existuje myšlení i mimo slova? Nebo mohou složitější a abstraktní myšlenky vznikat až ve chvíli, kdy jsme s to je vyjádřit slovy?

Nějaké své hypotézy mám. Ale ráda si poslechnu vaše nápady a zkušenosti, případně uvítám doporučení na knížky, které by toto uměly zodpovědět.