Drobná, smysluplná práce jako recept na dlouhověkost

Jak mě psi nechávají chladnými, tak kočky bych hladila do zemdlení. Dětem je to jedno, ty milují všechna zvířata. Proto když se nám naskytla možnost navštívit kočičí útulek, bez váhání jsme vyrazili.

O více než 800 koček se na místě denně staralo několik dobrovolníků. Většina z nich Britové. Většina z nich v důchodu.Bylo tam strašně milo. Samé "darling, could you please..." a "honey, would you be so nice...". Svižnou rutinní práci provázely úsměvy a dobrá nálada.

Přemýšlela jsem nad tím, jak to má valná část lidí mého věku nastavené.Teď budu pracovat, abych si mohl v důchodu užívat. A tak nyní dřou, aby jednou nemuseli dělat nic.

Jenže když se rozhlédnu kolem sebe, tak nejšťastnější a nejspokojenější staříčci jsou ti, co tráví nezanedbatelnou část dne drobnou prací.

Tuhle něco opraví. Tamhle někomu pomůžou. Tu něco zasejí a sklidí. Tady přidají ruku k dílu, aby udělali někomu radost. Někteří stále chodí do zaměstnání, ačkoli už nemusí.

Drobná, smysluplná práce. Přičinlivost. Nezahálčivost. Pocit, že jsem užitečná.

To je něco, co si chci v sobě udržet i do dalších čtyřiceti let, co mě (snad) ještě čekají.

A abych vydržela čerstvá, musím už nyní myslet na to, jak zacházet se svými energetickými zdroji. Dobře jíst, hodně spát, každý den se hýbat, nepít a nekouřit, mít hezké vztahy, neničit se prací a stresem, střídat drobnou práci, co mě těší, s odpočinkem. To by jako základ mohlo stačit.