Co pro své dítě ještě udělat? Dělejte toho méně!

Znáte dokument Mimina? Mapuje život čtyř miminek z různých koutů světa od jejich narození do jednoho roku.
Viděla jsem ho už asi čtyřikrát, možná pětkrát.
Pro mě osobně je nejvíc inspirativní namibijská maminka.
Z pohledu zvenčí by to mohlo vypadat, že pro svou dcerku toho moc nedělá. Věnuje se běžným denním činnostem, tlachá s dalšími ženami z kmene. Když holčička potřebuje, tak ji nakojí. Ale jinak vyrůstá jako dítě ulice (kdyby tedy mezi chýšemi nějaké ulice měli).
Trpí tím holčička? Nezdá se. Je klidná a veselá, tak jako ostatní děti v kmeni. Jasně, občas si se sourozenci vjedou do vlasů. Ale jsou to jen krátké přeháňky, co rychle přejdou.
Zrovna dneska jsme se s kamarádkou-psycholožkou bavily o tom, že poslední dobou za ní chodí hodně maminek s "vycukanými" dětmi, se kterými si už neví rady. Hyperaktivita, neschopnost se soustředit, diagnóza ADHD.
Ptají se, co mohou pro své dítě ještě udělat? Vyzkoušely už skoro všechno. Tak snad ještě toto nebo možná tamto...
"Dělejte toho méně," říká jim.
Je to něco, co strašně moc ladí s mým nastavením. Já jsem přesně takový druh mámy. Dělám toho málo. Prostě s dětmi hlavně jsem. A když tam jsem, jsem v módu "dostupná".
To vůbec neznamená věnovat se dítěti na 100 %!
Většinu dne si dělám své věci, ale když dítě přijde s tím, že mě potřebuje, jsem tam pro něj. Přestanu hrát na klavír a poslouchám ho. Vypnu mobil a koukám se, co mi ukazuje na svém. Zamíchám v hrnci, aby se mi oběd nepřipálil, a jdu ho obejmout.
Čím jsou starší, tím víc se můžu přes den věnovat svým věcem. Děti jsou dosycené, nejeví známky "vycukanosti", nemají hysteráky, nejsou na mě drzé. Mezi sebou se občas pohádají, ale za chvilinku je vždy klid.
Klid mámy. To je ta hlavní esence. Klid může být občas zaměňován s apatií, protože má navenek podobné projevy. Nicméně je v tom obrovský rozdíl.
Mrkněte na dokument Mimina (2010) a sledujte, jak matka řeší pláč dítěte. Ani na vteřinu nenastoupí na vlnu jeho zoufalství. Nepanikaří. Nenaskakuje do pocitu "už zase brečí a co s ním budu dělat". Zůstává klidná, protože pláč nevnímá jako problém.
Myslím, že v naší přesložité společnosti uděláme pro děti víc, když pro ně budeme dělat méně.
Hezký večer, Veru
/foto Studio Canal/