Chceš svetříček, nebo bundičku?

Nedávno jsem tu psala o tom, že dělat v rodičovství míň je vlastně víc.
Teď napíšu článek, který možná některé naštve, ale myslím, že s tím dokážu žít.
Nejsem psycholog, vycházím jen ze svého pozorování, tak to berte s rezervou a vezměte si z toho jen to, co potřebujete. (Klidně nic.)
Jsem ráda, že už nastupuje celkem silná vlna rodičů, co se chovají ke svým dětem s respektem. Někdy se mi ale zdá, že ten respekt ujíždí až do míst, kde výsledkem není spokojené a emočně stabilní dítě, ale rozhrkaný uzlík nervů, ze kterého je rodič utahaný.
A tak hledá cesty, jak by ještě víc mohl respektovat své dítě. Často na to jde přes mluvení:
Nechává dítě rozhodovat o všech aspektech jeho života, aby cítilo, že má moc nad svým životem.
Chtěl bys dnes do zoo, nebo do jump parku?
Dáš si čajíček, nebo kakaíčko?
Svetříček, nebo bundičku?
Popisuje a uznává jeho pocity, aby vědělo, že je milováno.
Tobě se nelíbí, jak ti babička nandala šálu, protože to doma děláme jinak, a teď jsi z toho na ni naštvaný, viď?
Ty se teď rozčiluješ, protože jsem zmáčknul tlačítko waflovače, ale tys to chtěl udělat sám, viď?
Chce po dítěti, aby popisovalo, jak se cítí a jak by to potřebovalo, aby poznalo, že na jeho emocích vždy záleží.
Co jsi cítil, když ti děda řekl, ať v tom záhonu neběháš?
Řekni mi, jak bys potřeboval, abych vypouštěla vanu?
Výsledkem tohohle přehnaného mluvení a neustálého analyzování je pak dítě, které má přehlcené vstupy. Nemá se o co opřít. Vše v jeho životě je tekuté, včetně jeho věčně přizpůsobujícího se rodiče.
Já sama si zkouším představit, že by na mě třeba partner takhle moc mluvil a nutil mě, ať o všem rozhoduju a donekonečna mu vysvětluju, jak se u každé maličkosti cítím. Chceš svetřícek, nebo bundičku? Ty jsi smutná, protože jsem ti k MDŽ nepřinesl kytku, viď? Popiš mi, jak se teď cítíš!
BUM! Vybouchla by mi po pár dnech hlava!
Berte prosím tyhle příklady s nadhledem a humorem. Já sama tyhle věty taky někdy používám, ale ne jako univerzální návod na šťastné dětství.
Snažím se rozlišovat, kdy to dítě skutečně SAMO POTŘEBUJE a odlišit to od MÉ POTŘEBY, aby mu nebylo ublíženo, která je - přiznejme si - podstatně větší.
Někdy je prostě fajn nechat dítě, aby se se světem kolem a maličkostmi, které přináší, popralo samo. Aby se tužilo. A aby to nebylo nakonec vysilující nejen pro něj, ale i pro rodiče. Respektující rodičovství není o obětování se dítěti, ale o tom, aby se nám spolu žilo dobře.
Představuju si to jako obraz dědy, který dá vnoučatům na stůl rohlíky, máslo a marmeládu a řekne: "Jezte." Připravený, že pokud někdo nechce, tak jíst nebude. Mimoděk sebevědomý a vlastně i bezstarostný v tom, zda tahle prkotina nebude mít na vývoj dětí negativní dopad.
Dnes se analyzuje každý prd. Protože na každém prdu záleží. Protože co kdyby zrovna tenhle prd mohl způsobit to, že se v dítěti zapouzdří trauma.
Chybí v tom lehkost.
Moje 11letá dcera vystihla tohle chování u jedné maminky:
"Mami, ona na nás furt mluví, pořád všechno pitvá a snaží se, aby se k tomu všichni vyjádřili a všichni byli spokojení. Ale výsledek je, že pak není spokojený nikdo."
Tak jo. Jestli to ve vás brnká na nějakou strunu (ať už souladnou či přinasranou), tak mě to těší. A jak jsem říkala - vezměte si z toho, co zrovna potřebujete, protože v duchu článku: hlavně se z toho neposrat.