Být průhledná. Bystřit smysly. Trpělivě čekat, zda mě příroda přijme

Jsem už sice 20 let Pražanda, ale bydlím na kraji města. Kdykoli potřebuju, můžu se jít vyvenčit do skorodivočiny. A potřebuju to několikrát do týdne.
Ráda se toulám sama.

Poslouchám, co šeptá vítr. Zpívá potok. Mručí skála.
Propojuju se se vším kolem. A skrz to dosycuju duši.
Naposled se mi do hlavy natlačil intenzivní pocit, jak jsou lidi zvláštní živočiši. Jak moc jsme ztratili instinktů, a přesto přežíváme.

Podivovala jsem se nad samozřejmostí, se kterou čápi ví, kdy odletět na jih, a veverky i bez kalendáře začnou dělat zásoby na zimu.

Kdysi jsme to uměli taky. Tohle jemné napojení jsme vyměnili za unifikované dny, kdy světla i tepla je tolik, kolik potřebujeme.

Přijde nám normální vydávat celoročně stabilní výkony, a to i v době, kdy zbytek přírody spí.
Přála bych si být s přírodou víc propojená. Ale tohle si nejde nevydupat. Čím víc bych tlačila, tím víc by mi to utíkalo.

A tak můžu jen tiše našlapovat, být jemná, průhledná. Bystřit smysly. Trpělivě čekat, jestli mě příroda přijme.
Jsou to maličké záblesky, kraťoučké okamžiky. Obyčejně neobyčejné zázraky. Ale dějí se.