Uvědomuju si, že spojovat v jednom textu covid 19 a válku na Ukrajině je jako naběhnout si do vosího hnízda a po cestě šlápnout na pár min a do několika kuřích ok.

"Ty jo, a proč to neřekneš veřejnem, kolik jsi jim poslala peněz? Lidi by měli vědět, jak je to důležitý téma," říkala mi kamarádka někdy v prosinci, když jsem se jí zmínila o tom, jakou částkou jsem podpořila jednu organizaci.

V sobotu mi přišla zpráva: "Veru, jste v zahraničí, že? Pokud to tak je, myslím, že by bylo fér to neskrývat kvůli současné situaci, přiznat to.

Žiju už šest let v okrajové části Prahy, kde bydlí početná ruská komunita. Je to klasické, nepříliš vzhledné sídliště okolo metra Hůrka, kde kdysi bývaly levné byty, což přitáhlo pozornost jednotlivců i investorů z Ruska.

Ale někteří lidé jsou zlí. Někteří lidé jsou zlí od přírody.

Ticho. Potřebuju ticho.Od čtvrtka má duše nevolala po ničem jiném.Ticho venku. Ticho uvnitř.

První knížku jsem si vydala už před deseti lety. Od té doby se můj tým spolupracovníků značně rozšířil a postupně i kvalita knížek roste, jak se společně "učíme řemeslo". Pořád je co zlepšovat.

Vždycky ve mně hrkne, když někde slyším, že děti by měly poslouchat autority.

Jedna z mých prvních brigád, když jsem přišla v 18 letech do Prahy, bylo rozdávání letáků v metru. Ráno jsme dostali štůsek letáků a cílem bylo je co nejdřív všechny rozdat. Kontroly chodily náhodně a sledovaly, jestli stojíme v určeném vestibulu stanice metra.

"Nemám strach ani tak ze své smrti, ani z umírání. Ale bojím se bolesti, kterou tím způsobím svým blízkým. A hlavně dětem. Co s nimi bude, až tu nebudu?"